Proč tě vychovali k tomu, abys opouštěl sám sebe.

Vzpomeň si na své dětství…

Jak často se tě rodiče doopravdy ptali: „Co chceš?“, „Co si myslíš?“, „Jak se cítíš?“, „Čemu věříš?“ nebo „Co chceš dělat?“

U spousty lidí asi ne moc často.

Protože výchova mnoha lidí stojí na úplně jiné otázce. Ne „Co chceš?“, ale „Co od tebe chtějí rodiče?“. „Co chtějí, abys dělal?“ „Jak chtějí, aby ses choval?“ „Co musíš říct, abys je nerozčílil?“ „Co musíš udělat, abys neměl průšvih?“ „Jak udržet mámu a tátu spokojené?“

Děti samozřejmě potřebují výchovu. Potřebují hranice. Potřebují kázeň. Potřebují někdy slyšet ne. Neříkám, že by děti měly dělat všechno, co chtějí, kdykoliv chtějí. Říkám, že je OBROVSKÝ rozdíl mezi tím učit dítě, že nemůže vždycky dostat to, co chce, a učit ho, že na tom, co chce, NEZÁLEŽÍ.

A myslím, že spousta lidí vyrůstala s tou druhou lekcí.

Je to vidět i v těch nejdrobnějších a nejobyčejnějších chvílích dětství. Dítě přijde ze školy a rodič se nezeptá: „Co chceš dnes k jídlu?“ Řekne: „Tohle budeš jíst.“ Dítě řekne: „To mi nechutná,“ a najednou je z toho problém. „Stejně to sníš.“ „Od stolu neodejdeš, dokud to nedojíš.“ „Jestli to nesníš, nebude dezert.“

Rodič samozřejmě nemůže každý večer vařit pět různých jídel, protože dítě mění názor. O to mi nejde. Jde mi o to, co někdy dítěti pod tím vším sdělujeme.

Dítě jen vyjádřilo, čemu dává přednost. „Tohle mi nechutná.“ Ale místo abychom ho učili: „Na tom, co chceš, záleží, i když to nemůžeš pokaždé dostat,“ můžeme ho nakonec učit: „To, co chceš, je nepodstatné.“

A ta lekce sahá mnohem hlouběji než k jídlu.

Stává se z ní: „Nezáleží na tom, že to nemám rád. Nezáleží na tom, že to nechci dělat. Nezáleží na tom, že si myslím něco jiného. Nezáleží na tom, že něco jiného cítím. Důležité je, abych dělal to, co chtějí máma a táta.“

Úplně totéž děláme s názory a emocemi.

Kolik z nás se jako děti hádalo s rodiči a nakonec prostě řeklo cokoliv, jen aby hádka skončila?

Věděl jsi, co si skutečně myslíš. Věděl jsi, co skutečně cítíš. Ale také jsi věděl, že to ve skutečnosti slyšet nechtějí. Chtěli slyšet odpověď, která je potěší.

Když jsi dál vyjadřoval to, co si doopravdy myslíš, najednou jsi „odmlouval“, byl „drzý“, „vzdorovitý“ nebo „neuctivý“.

A tak ses nakonec něco naučil. Je snazší lhát. Je snazší říct, co chtějí slyšet. Je snazší předstírat souhlas. Je snazší opustit to, co si skutečně myslíš a co cítíš, než řešit konflikt, který přináší upřímnost.

Naučil ses, že AUTENTICKY VYJADŘOVAT SÁM SEBE je ŠPATNÉ a OPOUŠTĚT SÁM SEBE, ABYS NĚKOHO POTĚŠIL, je SPRÁVNÉ.

A to je nesmírně nebezpečné dítě učit, protože teď ho neučíš jen poslušnosti. Učíš ho NEAUTENTIČNOSTI.

Učíš ho, že upřímnost vytváří konflikt, zatímco hraní role vytváří klid. Učíš ho, že souhlas ostatních je důležitější než jeho vlastní přesvědčení. Učíš ho, že nejbezpečnější způsob, jak fungovat ve vztazích, je zjistit, co od něj druhý člověk chce, a pak se tím stát.

Učíš své dítě opouštět samo sebe, být neautentické a ze všeho nejhoršího NEMÍT VLASTNÍ PŘESVĚDČENÍ.

A tak se dítě pomalu, aniž si to uvědomuje, učí: „To, co si myslím, je méně důležité než to, co máma a táta chtějí, abych si myslel. To, co cítím, je méně důležité než to, co máma a táta chtějí, abych cítil. To, co chci, je méně důležité než to, co chtějí máma a táta. Udržet je spokojené je důležitější než být upřímný v tom, kdo jsem.“

A pak dospěješ.

Máma a táta nezmizí. Jen ZMĚNÍ TVÁŘE.

Teď se mámou a tátou stanou tvoji přátelé, tvoje partnerské vztahy, kolegové, šéf, sociální sítě… VŠICHNI.

A úplně stejné vztahové vzorce, které ses naučil v dětství, si přenášíš do všech vztahů v dospělosti.

Pořád si pokládáš stejné otázky, které ses naučil pokládat jako dítě. „Co ode mě chtějí? Co musím říct? Jak se musím chovat? Jakou verzi mě budou mít rádi? Jaký názor můžu vyslovit, aniž je rozčílím? Co musím skrývat? Co na sobě musím změnit, aby mě přijali?“

Jenže teď už ti to nikdo nemusí říkat.

Děláš to AUTOMATICKY.

Vejdeš do místnosti a místo otázky „Kdo jsem?“ se podvědomě ptáš: „Kým tady musím být?“

Tady se ze snahy zavděčit se lidem stává něco mnohem většího než jen příliš časté říkání ano. Stává se z ní celý způsob života.

Naučíš se číst všechny ostatní dřív než sám sebe. Přesně víš, jak se všichni kolem cítí. Co od tebe čekají. Co by schválili. Co by je zklamalo. Jakou verzi tebe mají raději.

Ale zeptej se sám sebe, co chceš TY, a najednou nemáš tušení.

Zeptej se sám sebe, co si SKUTEČNĚ myslíš, a zaváháš.

Zeptej se sám sebe, čemu SKUTEČNĚ věříš, a nejdřív začneš přemýšlet, čemu věří VŠICHNI OSTATNÍ.

Zeptej se sám sebe, jak se chceš oblékat, co chceš dělat, co chceš říkat, jaký život chceš žít, a ještě než vůbec odpovíš, už přemýšlíš, komu by se to nemuselo líbit.

TOHLE je opouštění sebe sama.

Nejde jen o vzdávání se toho, co chceš. Opouštíš to, co si myslíš, co cítíš, čemu věříš, na čem ti záleží, jak se vyjadřuješ, a nakonec TOHO, KÝM JSI.

A myslím, že právě proto tolik lidí pocítí vinu ve chvíli, kdy vůbec pomyslí na sebe.

Kolik z vás, kteří to čtete, se cítí nepříjemně, když se sami sebe zeptáte: „Co chci?“

Kolik z vás si hned připadá sobecky? Tahle úplně jednoduchá otázka v nás okamžitě vyvolá vinu, stud a pocit sobectví už jen za to, že jsme ji na okamžik připustili.

Kolik z vás nedokáže udělat rozhodnutí, aniž si nejdřív projde všechny, kterých by se mohlo dotknout, rozčílit je, zklamat nebo urazit?

A vážně, kolik z vás je ÚPLNĚ DOLE na svém vlastním seznamu priorit?

Kolik z vás staví naprosto VŠECHNY A VŠECHNO nad SEBE na SVÉM seznamu priorit?

Partner. Rodina. Přátelé. Práce. Šéf. Co od tebe všichni očekávají. Co od tebe všichni potřebují. Co si o tobě všichni myslí.

Myslíš na ně všechny ještě předtím, než vůbec pomyslíš na sebe.

A nakonec, někde úplně dole, pokud zbyde trochu místa, což obvykle nezbyde, možná konečně pomyslíš na sebe. Jen abys pocítil vinu a okamžitě na sebe znovu zapomněl.

Vážně, na chvíli se zastav a zamysli se nad tím.

Jak může být zdravé, aby ses TY stal nejméně důležitým člověkem ve SVÉM VLASTNÍM ŽIVOTĚ?

Nějak jsme sami sebe přesvědčili, že tohle je zdravé.

Chválili jsme OPOUŠTĚNÍ SEBE SAMA a říkali tomu NEZIŠTNOST.

Ale NENÍ to totéž.

Je dobré starat se o ostatní. Je dobré něco obětovat. Je dobré dělat kompromisy. Je dobré někdy postavit potřeby druhého nad svoje. To patří k tomu umět lidi dobře milovat.

Ale je OBROVSKÝ rozdíl mezi tím dát někoho jiného NĚKDY na první místo a dávat sebe TRVALE na poslední.

Stejně jako není zdravé žít v přesvědčení „Záleží jen na mně“, není zdravé ani žít v přesvědčení „ZÁLEŽÍ NA VŠECH KROMĚ MĚ“.

Jeden extrém úplně přehlíží všechny ostatní. Druhý úplně přehlíží tebe. Ani jeden není zdravý. Oba jsou stejně špatné.

ALE odsuzovat ten první a chválit ten druhý nám jde velmi dobře.

Podíváme se na někoho, kdo myslí jen na sebe, a nazveme ho sobcem. Oprávněně. Je jím. ALE PAK se podíváme na někoho, kdo nemá hranice, neumí říct ne, nedokáže vyjádřit nepopulární názor, přizpůsobuje se všem kolem, neustále potlačuje své skutečné pocity a myšlenky a vůbec netuší, co od života chce nebo kým vůbec je, a nazveme ho nezištným. A chválíme ho.

Není nezištný. Jen se naučil OPOUŠTĚT SÁM SEBE.

A takový život je vyčerpávající.

NENÍ DIVU, že všichni žijí v úzkosti, když každé setkání znamená zjišťovat, jak je druzí vnímají. Samozřejmě jsi vyčerpaný, když pořád přemýšlíš, jestli se na tebe někdo zlobí, je z tebe zklamaný, soudí tě, odmítá tě nebo od tebe očekává něco jiného.

Samozřejmě tě může hluboce znešťastnit život úplně odpojený od toho, co si skutečně myslíš, co cítíš a co chceš. NENÍ DIVU, že tolik lidí trpí chronickou úzkostí a depresí.

Pořád hraješ nějakou roli. Pořád opouštíš sám sebe. Žiješ pro VŠECHNY KROMĚ SEBE.

A to představení je NEKONEČNÉ, protože každý člověk vyžaduje trochu jinou verzi tebe.

Právě proto je tak důležité naučit se ptát sám sebe, co si skutečně myslíš a co chceš.

Pokud jsi rodič, začni své dítě učit, že SMÍ MÍT VLASTNÍ ODPOVĚĎ.

Ptej se, co chce. Co si myslí. Co cítí. Čemu věří. Co si chce obléct. Co chce jíst. Co se mu líbilo a co ne. Uč ho být svébytným člověkem a skutečně sám sebou.

Nemusíš mu dát všechno, o co požádá. Nemusíš souhlasit s každým jeho názorem. O to nejde.

Jde o to učit ho, že NA JEHO VNITŘNÍM SVĚTĚ ZÁLEŽÍ. Uč ho, že SMÍ myslet na SEBE.

Uč ho, že jeho názor může být důležitý, aniž musí být vždy konečným rozhodnutím. Že nesouhlas s tebou neznamená automaticky neúctu. Že ti může říct, co si doopravdy myslí, aniž musí opečovávat tvoje ego, protože jsi příliš křehký, abys slyšel cokoliv jiného než to, co slyšet chceš. Že ti nemusí lhát, aby se cítilo bezpečně nebo zachovalo klid.

Protože pokud se tvoje dítě naučí, že nejrychlejší cesta z konfliktu je říct ti cokoliv, co chceš slyšet, odnese si tuhle lekci do dospělosti.

Bude to dělat s přáteli, partnerem, šéfem, se VŠEMI. A než se naděješ, máš tu člověka, se kterým každý zametá a který nemá skutečné vědomí vlastního já ani individuality.

A pak se divíme, proč máme dospělé, kteří neumějí říct ne, nezvládají někoho zklamat, nedokážou se upřímně vyjádřit a netuší, kým vlastně jsou pod všemi verzemi sebe sama, které vytvořili pro druhé.

Takže pokud se v něčem z toho poznáváš, myslím, že si potřebuješ začít pokládat otázky, které tě možná nikdy nenaučili pokládat.

Co si SKUTEČNĚ myslím? Co SKUTEČNĚ cítím? Čemu SKUTEČNĚ věřím? Co SKUTEČNĚ chci? Co chci SKUTEČNĚ říct? Co chci SKUTEČNĚ dělat? Jak chci, aby vypadal MŮJ život? Kdo jsem, když se nesnažím být tím, kým mě chce mít někdo jiný?

A NECIŤ vinu za to, že máš odpověď.

Neříkám ti, aby ses stal narcistou. Neříkám ti, aby ses přestal starat o lidi. Neříkám ti, že na pocitech všech ostatních najednou nezáleží.

Říkám ti, abys PŘESTAL ŽÍT TAK, JAKO BY NEZÁLEŽELO NA TĚCH TVÝCH.

Nauč se starat o lidi, aniž se kvůli nim opouštíš. Nauč se brát ohled na pocity druhých, aniž jim předáš zodpovědnost za každé své rozhodnutí. Nauč se lidi milovat, aniž pro ně hraješ roli. Nauč se být upřímný, i když upřímnost může někoho zklamat.

Protože bys neměl muset úplně opustit sám sebe, aby tě považovali za dobrého člověka.

A TY bys neměl být NEJMÉNĚ DŮLEŽITÝM člověkem ve SVÉM VLASTNÍM ŽIVOTĚ.

Buď upřímný, i když to lidi rozčiluje. Buď sám sebou, i když se ti smějí. Měj vlastní názory a smiř se s tím, že lidé BUDOU nesouhlasit. Vyjadřuj se beze strachu z ostatních. Měj svůj hlas, svoje myšlenky, svoje preference, přání a touhy. Měj vlastní individualitu a vlastní vědomí toho, kým jsi.

A nakonec, opouštět sám sebe, abys získal souhlas všech ostatních, je NEMORÁLNÍ. Je to nejvyšší forma manipulace a největší lež, kterou každý den říkáme všem.

- Adam