Pokud chceš lepší život… PŘEČTI SI TOHLE.

Cokoli, čemu věříš, ať už je to lež, nebo pravda, se může ve tvé vlastní životní zkušenosti projevit jako pravda.

A to je naprosto děsivé.

Vysvětlím ti proč.

Omezujeme se tím, čemu věříme.

A někdy nás naše vlastní přesvědčení porazí dřív, než vůbec zažijeme život, o kterém jsme si už předem řekli, že ho žít nemůžeme.

Rozhodneme se, čeho jsme schopní. Rozhodneme se, jací jsme lidé. Rozhodneme se, co si o nás druzí myslí. A pak život prožíváme skrze tato přesvědčení.

A šel bych ještě dál. Osobně věřím, že VEŠKERÉ naše chování začíná tím, čemu věříme o sobě.

Proto je NESMÍRNĚ DŮLEŽITÉ svá přesvědčení prověřovat.

Jedním z mých oblíbených příkladů je studie o jizvách na obličeji.

Výzkumníci účastnicím na obličej nanesli realistickou falešnou jizvu. Každé ji ukázali v zrcadle, než šla mluvit s jiným člověkem.

Těsně před rozhovorem výzkumník řekl, že je potřeba jizvu zvlhčit. Jenže zatímco ji údajně zvlhčoval, tajně ji odstranil.

Účastnice tedy šly do rozhovoru s přesvědčením, že mají na tváři jizvu.

Potom účastnice, které věřily, že mají jizvu, vykládaly některé projevy druhého člověka, především způsob, jakým se na ně díval, jako reakce na ni.

Jenže nejšílenější na tom bylo, že tam ŽÁDNÁ JIZVA NEBYLA.

Přesvědčení stále ovlivňovalo jejich zkušenost, i když to, čemu věřily, už bylo odstraněno.

A právě to mě na přesvědčeních děsí.

Přesvědčení automaticky nerozlišuje mezi pravdou a lží. Pokud upřímně věříme, že lež je pravda, můžeme začít prožívat život, JAKO BY TA LEŽ BYLA PRAVDIVÁ.

Protože to, co se děje, vykládáme skrze to, čemu věříme.

Lež ovlivňuje naše chování, to, čeho si všímáme, i význam, který dáváme tomu, co nás potkává.

A protože to prožíváme, jsme o tom přesvědčeni ještě víc.

Už si neříkáme: „Tomuhle věřím.“

Říkáme si: „Tohle VÍM. Zažil jsem to.“

KOLIK LŽÍ KAŽDÝ DEN PROŽÍVÁME JAKO PRAVDU?

Kolik z nás naprosto, celým srdcem věří lžím o sobě?

Lžím o své identitě. Lžím o vzhledu. Lžím o tom, jak nás vnímají ostatní.

Věcem, které nám připadají tak samozřejmě pravdivé, že nás nikdy ani nenapadlo je zpochybnit.

Představ si neuvěřitelně přitažlivého člověka. Takového, na kterého se podíváš a řekneš si: „Je objektivně, nepochybně přitažlivý. To vidí každý, kdo má oči.“ Všichni kolem souhlasí.

Ale on doopravdy věří, že je ošklivý.

Co vidí, když se podívá do zrcadla?

Ošklivého člověka.

Všichni kolem vidí přitažlivého člověka. Ale když se na sebe podívá on, vidí někoho úplně jiného.

Nevidí toho přitažlivého člověka, kterého vidí ostatní. Vidí ošklivého člověka.

PROČ?

Protože lež, které o sobě věří, se PRO NĚJ stala skutečností.

Můžeš mu stokrát říct, že je přitažlivý. Ale pokud je přesvědčený, že je ošklivý, dokáže odmítnout každý kompliment.

„Jen se snaží být milí.“

„Nemyslí to vážně.“

I něco, co by mohlo přesvědčení narušit, je vyloženo tak, aby ho to ochránilo.

Chápeš, co říkám?

Můžeš být přitažlivý a stejně sám sebe vnímat jako ošklivého, protože právě tomu o sobě VĚŘÍŠ.

Teď se zamysli nad společenskými situacemi.

Kolik lidí věří, že jsou nudní? Že je nikdo nemůže mít rád? Že jsou neobratní, s nikým si nerozumí a těžko navazují přátelství?

Vezměme si dva lidi.

Jdou do stejného rozhovoru se stejným člověkem.

První si říká: „Jsem nudný. Nejsem vtipný. Nejsem charismatický. Nemám nic zajímavého, co bych řekl. Nikdo mě nemá rád.“

Druhý si říká: „Jsem sympatický člověk. Jsem zajímavý. Mám do tohohle rozhovoru čím hodnotným přispět.“

Kdo má větší šanci na příjemné setkání?

Teď sleduj, jak obě přesvědčení mohou díky následné zkušenosti začít působit pravdivě.

První člověk se drží zpátky. Má příběh, který by mohl vyprávět, ale rozhodne se, že by nikoho nezajímal. Má názor, ale nechá si ho pro sebe. Napadne ho něco vtipného, ale usoudí, že to nejspíš není dost vtipné, aby to řekl.

Právě věci, které by druhého mohly zaujmout, nikdy nezazní, protože už předem věří, že nemá co hodnotného říct.

A zatímco se drží zpátky, vykládá si všechno jako důkaz, že není sympatický.

Druhý člověk na vteřinu odvrátí pohled, protože uslyšel nějaký zvuk.

Ale v jeho hlavě se z toho stane: „Nudí se. Nechce se mnou mluvit.“

Nastane krátké ticho.

„To dokazuje, že jsem nudný. Musím to ticho vyplnit. Nemám co dobrého říct.“

Druhý si té pauzy možná ani nevšiml. Ale první už ji proměnil v důkaz proti sobě.

I úsměv se dá odmávnout jako pouhá zdvořilost.

Takže z rozhovoru odchází s pocitem trapnosti a odcizení, přesvědčený, že druhému nebyl sympatický.

„Vidíš? Říkal jsem to. V rozhovorech jsem hrozný.“

Teď si představ druhého člověka.

Věří, že má čím přispět, a tak přispívá. Vypráví příběh. Položí otázku. Umožní druhému, aby ho skutečně poznal.

Poslouchá, co druhý říká, místo aby se neustále ptal sám sebe: „Nenudím ho? Má mě rád? Co mám říct?“

Pokud někdo na chvíli odvrátí pohled, nevyloží si to hned jako odmítnutí. Pokud nastane pauza, může to být prostě pauza.

Je přítomný v rozhovoru, místo aby neustále hledal důkazy, že je s ním něco špatně.

Tahle otevřenost dává vzájemnému spojení šanci vzniknout. A když vznikne, odchází s myšlenkou: „To bylo fajn. Lidé si se mnou rádi povídají.“

Oba mohou odejít s pocitem, že se jim jejich přesvědčení potvrdilo.

První věří, že není sympatický, drží se zpátky a nevinné věci si vykládá jako odmítnutí. Pak rozhovor prožije jako důkaz, že není sympatický.

Druhý věří, že sympatický je, dovolí si zapojit se a rozhovor prožije jako důkaz, že s ním lidé rádi mluví.

Jejich přesvědčení ovlivnila, čím přispěli, čeho si všimli a jaký význam setkání přisoudili.

A teď mají oba zkušenost, na kterou mohou ukázat jako na důkaz.

Právě to chci, abys pochopil.

Přesvědčení může spoluvytvářet právě tu zkušenost, díky které působí pravdivě.

A netýká se to jen toho, čemu věříme o sobě.

Představ si, že ti někdo řekne, že člověk, se kterým se máš setkat, je egocentrický, narcistický, arogantní a protivný.

Nakonec ho potkáš a už tomu věříš.

Během rozhovoru zmíníš něco těžkého, čím jsi prošel. Odpoví: „Loni jsem zažil něco podobného.“

Okamžitě si pomyslíš: „Tady to je. Všechno obrací na sebe.“

Jenže se možná snažil říct: „Rozumím ti. Taky jsem si tím prošel. Nejsi v tom sám.“

Pokus najít společnou zkušenost se stane důkazem sobectví, protože jeho slova vykládáš skrze to, čemu o něm už věříš.

Pak odcházíš a říkáš si: „Je přesně takový, jak mě varovali. Zažil jsem to sám.“

Ale opravdu jsi zažil, jaký je, nebo sis ho vyložil podle toho, co ti řekli?

Teď si představ zprávu, ve které stojí jen: „Dobře.“

Pokud už věříš, že se na tebe ten člověk zlobí, můžeš v těch několika písmenech číst podráždění. Slyšíš chladný tón, který ve skutečnosti nikdy nepoužil.

Pokud věříš, že je mezi vámi všechno v pořádku, naprosto stejná zpráva může působit úplně obyčejně.

Možná má prostě moc práce. Ale ty cítíš odmítnutí, a ten pocit se pak stane dalším důkazem.

„Věděl jsem, že se zlobí. Cítil jsem to.“

Ten pocit je skutečný. Ale to ještě neznamená, že je tvoje vysvětlení pravdivé.

Něčemu jsi věřil. Vyložil sis událost skrze to přesvědčení. Pak jsi svůj výklad použil jako důkaz, že přesvědčení bylo správné.

Tak se lež může dál posilovat, aniž si uvědomíš, že jsi to ty, kdo jí dodává důkazy.

Může to zasáhnout i to, jak vnímáme fyzickou bolest.

V experimentu z roku 2011 dostávali zdraví dobrovolníci silný lék proti bolesti, zatímco výzkumníci vyvolávali řízenou bolest teplem. Koncentrace léku zůstávala stejná, zatímco výzkumníci měnili očekávání dobrovolníků.

Pozitivní očekávání zdvojnásobila úlevu od bolesti ve srovnání s podáním léku bez očekávání úlevy. Když byli dobrovolníci vedeni k očekávání horší bolesti, za těchto experimentálních podmínek úleva zmizela.

Výzkumníci také zaznamenali změny mozkové aktivity související s bolestí.

Zamysli se nad tím.

To, co ti lidé očekávali, ovlivnilo bolest, kterou skutečně cítili, přestože dostávali stejný lék.

JAK MOCNÝ je mozek? JAK MOCNÁ a VLIVNÁ jsou naše přesvědčení?

Tak si představ, jak silně může přesvědčení, které v sobě nosíš ROKY, ovlivňovat to, jak prožíváš sebe a svůj život.

Dám ti další příklad.

Jeden člověk věří, že je líný. Věří, že je hloupý, že nikdy nic nedokáže a že světu nemá co hodnotného nabídnout.

Druhý věří, že je pracovitý. Věří, že je inteligentní a má světu co hodnotného nabídnout.

Kdo má podle tebe větší šanci uspět?

Zamysli se nad tím, co se děje, když věříš, že jsi líný.

Začneš věci odkládat. Ani se nenamáháš snažit. Necháváš věci nedokončené, protože v hlavě prostě takový jsi.

Pak se podíváš na svůj život a řekneš: „Vidíš? Říkal jsem to. Jsem líný.“

A tvoje přesvědčení se právě posílilo.

Věříš, že jsi líný, a tak začneš žít jako líný člověk. Žít jako líný člověk se pak stane důkazem, že jsi líný.

Ale kolik z toho důkazu vzniklo tím, že jsi přesvědčení na začátku přijal?

Tohle je kruh, ve kterém můžeme uvíznout.

To, čemu VĚŘÍME, ovlivňuje to, co PROŽÍVÁME. To, co PROŽÍVÁME, se stává dalším DŮKAZEM toho, čemu VĚŘÍME.

A děsivé je, že se lež může začít posilovat skrze zkušenosti, které sama pomáhá vytvářet.

Nejdřív o sobě něčemu věříš. Pak se podle toho chováš nebo si to, co se děje, vykládáš jako potvrzení, protože tomu VĚŘÍŠ.

Nakonec už neříkáš: „Tohle si o sobě myslím.“

Říkáš: „Tohle o sobě VÍM. Zažil jsem to.“

Uvěřil jsi lži. Prožíval jsi život skrze tu lež. A pak jsi tu zkušenost použil k tomu, abys lži věřil ještě víc.

Než se naděješ, vybudoval sis kolem ní JÁDRO SVÉ IDENTITY.

„Takový prostě jsem.“

Ale prožívat následky toho, že věříš lži, nedělá z té lži pravdu.

Rozpačitý rozhovor nedokazuje, že nejsi sympatický člověk. Nechat něco nedokončeného nedokazuje, že nikdy nebudeš schopný dotáhnout věci do konce.

Pokud tomu ale už věříš, každá zkušenost se stane dalším důkazem. A s každým důkazem je těžší přesvědčení zpochybnit.

Můžeš skončit u toho, že NÁSLEDKY víry ve lež používáš jako DŮKAZ, že ta lež byla pravdivá od začátku.

Proto osobně nerad vidím, když se „MÁM depresi“ nebo „MÁM úzkosti“ změní v „Tohle jsem já.“ Jistě, v tomto období života se můžeš častěji cítit sklesle nebo úzkostně, anebo můžeš žít s onemocněním, které vyžaduje dlouhodobou péči. Ale, příteli, nedělej z toho CELOU SVOU IDENTITU.

Protože jakmile se „Tohle je něco, co prožívám“ změní v „Tohle je všechno, co jsem“, může každá úzkostná chvíle nebo těžký den začít působit jako důkaz, že takový budeš vždycky.

Přiznej si, čemu čelíš. Vyhledej pomoc, kterou potřebuješ. Ale nedovol, aby se „Tohle MÁM“ změnilo v „Tohle JSEM.“

A některá z těchto přesvědčení jsme dostali dřív, než jsme byli dost staří na to, abychom je zpochybnili.

Opakuj dítěti, že je neschopné nebo zklamání, a ta slova se mohou stát součástí toho, jak chápe samo sebe.

Může se vyhýbat věcem, které se mohlo naučit, dokázat nebo vytvořit, protože ho někdo, komu věřilo, přesvědčil, že to nedokáže.

Nakonec se něčí názor na něj stane identitou, podle které žije.

Chci ti vyprávět o své největší inspiraci, na stejném místě jako moje mamka: o svém tátovi.

Můj táta vyrostl v chudobě se dvěma hroznými rodiči, kteří mu vštěpovali hrozné lži o něm samotném.

Musel se rozhodnout.

Zvolí si, že těm věcem o sobě uvěří? Nechá život, ve kterém vyrostl, určit budoucnost, kterou si vybuduje?

Nebo uvěří něčemu jinému?

Když jsem vyrůstal, neměli jsme moc. Vlastně jsme měli velmi málo.

Ale pamatuju si, jak mi táta říkal: „Synu, my jsme úspěšní.“

A pamatuju si, že jsem se skoro smál.

Byl jsem mladý. Byl jsem hloupý. Nechápal jsem to, co on o přesvědčeních chápal.

Díval jsem se kolem na naši realitu, na všechno, co jsme měli, což tehdy nebylo skoro nic, a říkal si: „Ale prosím tě, my nejsme úspěšní.“

Všechno, co jsem viděl, jako by odporovalo jeho slovům.

Ale můj táta tomu VĚŘIL.

Věřil, že je úspěšný, jako by to měl zapsané v DNA. Bylo to JÁDRO JEHO IDENTITY.

Měl neotřesitelnou, neúnavnou, pozitivní víru v sebe. Rozhodl se věřit, že je úspěšný, dřív, než mi naše okolnosti daly důvod tomu uvěřit.

Rozhodl se nenechat to, co dostal do vínku v dětství, určit, kým se stane.

A viděl jsem, jak se stal nejúspěšnějším mužem, kterého znám.

Všechno, co mám, a všechno, čím jsem, dlužím tomu, co mi dal, včetně jeho moudrosti a životních lekcí, které mě naučil.

A jedna z největších lekcí, jaké mi kdy předal, byla něčím, čemu jsem tehdy ani nerozuměl.

Nečekal, až náš život bude vypadat úspěšně, aby uvěřil, že je úspěšný.

Věřil tomu, když všechno kolem nás jako by říkalo opak.

Díval jsem se na to, co jsme měli, a myslel si, že nám to říká, kdo jsme. Táta věřil v to, kým je, dřív, než jsem to dokázal vidět v tom, co jsme měli.

A sledoval jsem, jak život, který vybudoval, následoval přesvědčení, kterého se odmítl vzdát.

Mělo to kořeny ve víře.

Kolik lidí nechá své dětství, okolnosti a karty, které dostali, určovat celou svou identitu?

„Narodil jsem se do chudoby, takže v chudobě budu žít vždycky.“

„Nedostal jsem jednoduché karty, takže to nikdy nedokážu.“

„Moji rodiče byli závislí, takže i já budu vždycky závislý.“

Někdo je naučil, čemu mají o sobě věřit. A pak v tom prožili celý život, aniž zjistili, kým se mohli stát, kdyby věřili něčemu jinému.

Táta mi ukázal, že nemusíš přijmout identitu, kterou ti předalo dětství.

A tomuhle věřím: jediné, co určuje, kam dojdeš, je to, čemu věříš o sobě.

Tvoje dětství nerozhoduje o tom, kdo jsi. Nerozhoduje ani to, co o tobě řekli druzí, ani karty, které jsi dostal.

Ty rozhoduješ, čemu o sobě věříš.

Teď si představ, že ten kruh funguje opačným směrem.

Začneš věřit: „Jsem pracovitý člověk. Jsem někdo, kdo dotahuje věci do konce. Jsem někdo, kdo má čím hodnotným přispět.“

Možná tomu zpočátku nevěříš úplně. Ale začneš si dávat šanci žít jako někdo, kdo tomu věří.

Něco dokončíš. Vyvineš úsilí. Dodržíš závazek, který sis dal.

A pomalu získá to přesvědčení skutečnou oporu.

Začneš sám sebe vnímat jako pracovitého člověka a začneš se tak chovat. To chování ti dává důkazy. Důkazy přesvědčení posilují.

Stejný proces, který tě omezoval, ti může začít pomáhat stát se člověkem, kterým chceš být.

Ale kolik z nás rozhodne, že nejsme sympatičtí, dřív, než má vůbec někdo možnost nás poznat?

Kolik z nás rozhodne, že selžeme, dřív, než to vůbec zkusíme?

Kolik z nás rozhodne, že nemáme co nabídnout, dřív, než jsme vůbec něco nabídli?

A pak tyhle závěry roky bereme jako fakta.

Takže pokud se chceš stát pracovitým, začni věřit, že jsi pracovitý člověk.

Pokud se chceš stát sebevědomým, začni věřit, že jsi sebevědomý člověk.

Pokud chceš světu něčím přispět, přestaň věřit, že nemáš vůbec co dát.

ALE musíš věřit. Překonat lži, které sis namluvil, vyžaduje velkou víru, a pokud budeš věřit dost, nakonec podle toho začneš žít.

Pak ŽIJ způsobem, který těm přesvědčením dá skutečnou oporu.

Vynalož úsilí. Poděl se o myšlenku. Dokonči věc, o které si pořád říkáš, že ji dokončit nemůžeš.

A dovol si všímat důkazů, které zpochybňují to, čemu jsi věřil dřív.

Protože pokud odmítáš každou dobrou zkušenost a shromažďuješ každou špatnou, i měnící se život může dál vypadat jako důkaz staré lži.

Jak se mění tvoje přesvědčení, začneš se chovat jinak. Když se chováš jinak, dáváš si šanci zažít něco jiného.

A pak tvoje přesvědčení sílí, protože ho začínáš sám zažívat.

To, čemu o sobě věříš, se může stát hranicemi, ve kterých žiješ, i když jsou ta přesvědčení nepravdivá.

Cokoli, čemu věříš o ČEMKOLI, se ve tvé životní zkušenosti projeví jako pravda, takže si dobře rozmysli, čemu věříš.

Představ si, jak by tvůj život vypadal, kdybys začal věřit, že jsi sebevědomý, sympatický, charismatický, pracovitý a inteligentní.

Kolik z tvé identity je něco, co jsi objevil, a kolik je něco, čemu jsi opakovaně věřil?

Ty ženy věřily, že mají jizvu. Části rozhovoru si vykládaly jako reakce na ni. Jejich zkušenost zdánlivě podporovala přesvědčení o jizvě, která tam vůbec nebyla.

Kolik z nás staví život kolem něčeho, o čem věříme, že je s námi špatně, aniž se kdy zeptáme, jestli je to pravda?

Než strávíš zbytek života snahou překonat nějakou jizvu, ujisti se, že tam vůbec je.

- Adam