Getsemany.

Noc, kdy Bůh padl na kolena.

Nakonec jsou Getsemany důvodem, proč jsem křesťan.

Protože právě tam, ještě než do jeho těla vstoupí jediný hřeb, začínám chápat, co skutečně znamená říci, že nás Kristus miloval.

Věčný Syn leží na zemi. Jeho duše je přemožena zármutkem. Ptá se svého Otce, zda ho může kalich minout.

Ten, skrze něhož vznikl život, ví, co znamená chtít žít dál.

A tento život dává za nás.

Je pro mě těžké pochopit velikost této skutečnosti. Říkáme tak často, že za nás Ježíš zemřel, že nám slova mohou přecházet přes rty, aniž kdy zasáhnou tu část našeho nitra, která by se při jejich zaslechnutí měla zachvět.

Ale zahrada mě nutí zastavit se.

Protože lásku zjevenou v jeho ochotě nemůžeme pochopit, dokud nevezmeme vážně lidství, které se chvěje před tím, co to bude stát.

Právě jeho lidství způsobilo, že byl kříž tak těžký.

Měl tělo, které mohlo být zraněno, mysl schopnou zakoušet příchod utrpení, duši schopnou truchlit a lidskou vůli, která přirozeně toužila po dobru živého bytí.

Kříž se měl stát JEHO údělem.

A tím, koho měl postihnout, byl Bůh Syn.

U tohoto tajemství chci zůstat. Osoba, která udržuje zemi v bytí, na ni padla. Ten, kdo dává dech všemu živému, se stal schopným odevzdat svůj vlastní.

Řehoř z Nazianzu před nás staví paradox: „Modlí se, a přece vyslýchá modlitby. Pláče, a přece působí, že slzy ustávají.“

Obě skutečnosti náleží téže osobě.

Někdy si Kristovo lidství představujeme jako viditelný povrch, za kterým je bezpečně skryto jeho božství. Jeho tělo se setkává s bolestí, zatímco osoba, která je obývá, zůstává touto zkušeností nedotčena.

Tím bychom však vtělení zbavili jeho důvěrné blízkosti.

Věčný Syn učinil naše lidství svým vlastním. Osobně žije skrze jeho mysl, city, tělo a vůli. Jeho božská přirozenost zůstává božská, zatímco utrpení, které zakouší skrze své lidství, je skutečně JEHO.

Lev Veliký trvá na neporušenosti obou přirozeností: lidství si ve spojení s božstvím uchovává svou skutečnost. Vznešenost osoby nikdy nezpůsobí, že rány přestanou být skutečné.

Musíme rozlišovat, jak trpí, aniž rozdělujeme toho, kdo trpí.

Je jeden Syn.

Ten, jehož tělo bude zlomeno, je ten, skrze něhož těla existují.

Proto nelze Getsemany zredukovat na dojemný příběh o statečném muži. Totožnost toho, kdo tam klečí, proměňuje význam všeho, co podstupuje.

Bůh Syn osobně vstoupil do našeho lidského údělu.

A vstoupil do něj zevnitř.

Řehoř nám dává důvod ve větě s mimořádnými důsledky: „Neboť co nepřijal, to neuzdravil.“

Lidská mysl je pro spásu důležitá. Lidské chtění je pro spásu důležité. Vnitřní život, z něhož zakoušíme svět, je pro spásu důležitý.

Syn přijímá naše lidství v jeho úplnosti, bez hříchu, aby je v jeho úplnosti obnovil.

Když se tedy v zahradě setkáváme s jeho úzkostí, setkáváme se s něčím, co patří k hlubině vtělení.

Přišel na místo, kde člověk ví, co přichází, a přesto ještě musí prožít jeho příchod.

Kříž dosud nepronikl jeho tělem. A přece už snáší jeho přibližování.

Známe něco z této zkušenosti. Ztráta může začít bolet dříve, než nastane. Rozhovor může ovládnout celé naše tělo ještě před jediným vyřčeným slovem. Zítřek se může stát břemenem neseným dnes.

Syn vstoupil dokonce i do tohoto rozměru lidského života.

A když Matouš zaznamenává jeho zármutek, je to dokonale věrný Syn, kdo jej vyjadřuje.

Jeho svatost a jeho úzkost jsou přítomny v témže okamžiku.

Jak mnoho z našeho chápání duchovní zralosti by se muselo změnit, kdybychom dovolili, aby nás tato pravda zasáhla?

Blízkost Bohu si můžeme představovat jako jakousi citovou nezranitelnost. Srdce plně živé vůči dobru však dokáže hluboce cítit hrůzu z toho, co je ohrožuje.

Kristus ví, jakou cenu má lidský život.

Jeho zármutek bere jeho dobrotu vážně.

Jan Damašský rozlišuje přirozený strach od hříšné nedůvěry. Přirozená touha zachovat život patří k našemu tělesnému bytí. Kristovo couvnutí před smrtí vyjadřuje skutečnost lidské přirozenosti, kterou přijal.

Smrt ohrožuje něco dobrého.

Jeho touha žít je nevinná.

Na tom záleží, protože dar jeho života je darem něčeho, čeho si hluboce váží. Jeho ochota má váhu právě proto, že život, který dává, je drahocenný.

A potom slyšíme modlitbu v samém středu tajemství:

„Ne má vůle, ale tvá se staň.“

Jak může Syn sdílet božský záměr naší spásy a upřímně prosit, aby ho kalich minul?

Abychom odpověděli, musíme pečlivě promyslet, co znamená, že je plně člověkem.

Maxim Vyznavač chápal, že lidství bez lidské vůle by bylo neúplné. Syn přijímá lidskou schopnost chtít, toužit po dobru a jednat svobodně.

Kristus tedy má božskou i lidskou vůli.

Jeho božská vůle je ta jediná vůle, kterou od věčnosti sdílí s Otcem a Duchem svatým. Jeho lidská vůle patří k úplnému lidství, které učinil svým vlastním.

Jedna osoba chce skrze obě.

Dvě vůle neznamenají dvě soupeřící já.

Synova lidská poslušnost je jeho vlastním lidským činem. Jeho lidství se plně účastní oběti.

Co od věčnosti chce jako Bůh, uskutečňuje v dějinách jako člověk.

Lidské ANO patří ke spásnému dílu Boha.

Ale i prosba, aby ho kalich minul, je skutečná. Jak může být obojí pravda?

Protože tutéž událost lze zakoušet ve vztahu k různým dobrům.

Smrt chápaná jako zničení lidského života je něčím, před čím jeho lidství přirozeně couvá. Smrt dobrovolně snášená v rámci záměru naší spásy se stává něčím, co svobodně přijímá.

Jeho touha zachovat vlastní život i jeho ochota obětovat jej jsou skutečně lidské. Přirozené couvnutí se nikdy nestává odmítnutím Otce.

Ví, jakou cenu má život, a zná spásný záměr, pro který jej dává.

Zápas Getseman spočívá v nesmírné lidské ceně této věrné oběti.

Jeho láska je pevná. Její cenu právě prožívá.

Můžeme zaměňovat jistotu se snadností. Představujeme si, že pokud Kristus zná Otcovu dobrotu, zná své poslání a ví, že přijde vzkříšení, musí být jeho zkušenost nějak chráněna před utrpením.

Ale poznání neumrtvuje prožívání.

Slib může být učiněn celým srdcem ještě předtím, než jsou prožity jeho nároky. Člověk může vědět, koho miluje, a přesto strašlivě trpět, když se za něj vydává.

To, že láska pevně stojí, neznamená, že už byla snesena její cena.

Syn ví. Člověk přesto musí trpět.

A Syn a člověk jsou tatáž osoba.

Právě to dává zahradě takovou hloubku.

Když mluvím o tom, že překonává své lidství, myslím tím, že je nese celou hrůzou utrpení a smrti a svobodně se obětuje, přičemž cítí, co tato oběť stojí.

Ve vítězství zůstává plně člověkem.

Lidství, které se chvěje, je lidství, které souhlasí.

Vyznání církve o dvou Kristových vůlích tuto skutečnost chrání. Jeho lidská vůle je ve spojení s Bohem zachována. Její poslušnost je živým činem lidské svobody.

A to nás přivádí k otázce o svobodě samotné.

Svobodu často ztotožňujeme se schopností odmítnout. Zůstávám svobodný, protože se mohu stáhnout, protože si mě žádný závazek nemůže s konečnou platností nárokovat, protože mohu zvolit něco jiného, když je cena příliš vysoká.

Ale je to schopnost zradit, co činí lásku svobodnou?

Nebo svoboda nachází své naplnění ve schopnosti odevzdat se celým srdcem dobru?

Tolik z toho, co nazýváme svobodou, je poslušností vůči čemukoli, co slibuje úlevu.

Skrýváme pravdu, protože upřímnost ohrožuje přijetí, kterého se nám dostává. Stahujeme svou lásku, protože milovat začalo bolet. Utíkáme před odpovědností, protože nesneseme, co od nás žádá.

Potom se nazýváme svobodnými, protože jsme šli za svými touhami.

Ale jak svobodní jsme, pokud hrozba bolesti může ovládat všechno, co jsme ochotni milovat?

V Getsemanech Kristus cítí lidskou hrůzu z utrpení, a přesto zůstává svobodný k obětování sebe samého.

Jeho touha žít je skutečná. Jeho spásná láska zůstává svobodná.

Blížící se ztráta života ho nemůže přinutit opustit dobro, pro něž jej dává.

List Židům říká, že přišel osvobodit ty, kdo byli drženi v otroctví strachem ze smrti. Zahrada mi ukazuje, jak hluboko může toto otroctví sahat a jak hluboká je jeho svoboda.

Jde vstříc smrti v lásce, které smrt nemůže vládnout.

Význam toho však přesahuje mimořádný příklad osobní odvahy.

Irenej chápal Kristovu poslušnost ve vztahu k Adamově neposlušnosti. Kristus v sobě shrnuje dějiny lidstva a přivádí je k novému naplnění. Poslušnost kříže napravuje to, co se pokazilo u stromu.

To mě vede ke společnému čtení Edenu a Getseman.

V Edenu lidstvo sahá po naplnění skrze nedůvěru k dárci života.

V Getsemanech Kristus svěřuje svůj lidský život Otci tváří v tvář smrti.

Věrná odpověď lidstva Bohu je prožívána v celé své hloubce, za nejstrašnějších podmínek.

Kristus nikdy nepotřebuje obrácení z osobní vzpoury. Je věrným Synem, jehož poslušnost nás obnovuje.

Jeho lidská vůle je součástí lidství, skrze které se uskutečňuje naše spása.

To mě nutí znovu přemýšlet o tom, čím jsme.

Své bytí přijímáme. Nejsme tvůrci dobroty, kvůli které stojí za to žít. Sama naše svoboda je dar.

Možná se nejplněji stáváme sami sebou, když dokážeme tento dar nabídnout v lásce.

V Kristu přivádí společenství s Bohem lidskou svobodu k naplnění. Jeho lidství zůstává zcela lidské a zároveň zcela věrné.

Getsemany společně odhalují cenu jeho lásky i určení našeho lidství.

Byli jsme stvořeni pro společenství.

A zde, ve vtěleném Synu, přichází Bůh k lidstvu ve spásné lásce, zatímco lidstvo odpovídá Bohu věrnou poslušností.

Oba pohyby patří téže osobě.

Je tu ještě další rozměr kalicha, který musíme vzít vážně.

V Písmu může kalich označovat určený úděl utrpení a soudu. Izaiáš mluví o kalichu Božího hněvu. To nám pomáhá slyšet závažnost obrazu, který Ježíš používá.

Ke svému utrpení přistupuje jako prostředník naší spásy, který čelí skutečnosti hříchu, soudu a smrti.

Jeho oběť sahá dál než k příkladu, který můžeme obdivovat. Uskutečňuje smíření a vysvobození, které potřebujeme.

Velikost kříže proto nelze změřit pouhým výpočtem tělesné bolesti.

Musíme se ptát, kdo se dává, za koho se dává a co jeho dar uskutečňuje.

Ten, kdo obětuje tento konečný lidský život, je věčný Syn.

Jeho láska se vyjadřuje lidským srdcem. Osoba, jejíž láskou je, zůstává Bohem.

Utrpení tuto lásku nevytváří.

Odhaluje, jak hluboko tato láska vstupuje do našeho lidského údělu.

A láska zůstává nerozdělená.

Otec a Syn sdílejí jedinou božskou vůli. Ježíšova lidská poslušnost vyjadřuje spásný záměr, který od věčnosti sdílí s Otcem.

Otcova láska je už přítomna v poslání Syna. Synova láska je přítomna v jeho svobodně dané oběti.

Getsemany odhalují lidskou hloubku tohoto božského záměru.

Stále nazývá Boha Otcem.

Kalich zůstává před ním. Vztah zůstává v jeho modlitbě.

Vyslovuje pravdu své lidské touhy a přitom se svěřuje Otci, kterého miluje.

Jak velká část našeho chápání Boží lásky závisí na přesvědčení, že být milován by mělo znamenat být ušetřen?

Ježíš je v zahradě milovaný Syn.

Jeho úzkost neruší jeho synovství. Jeho prosba neruší jeho věrnost.

Přináší celou svou lidskou zkušenost do společenství s Otcem.

Augustin nás přivádí k mimořádnému důsledku tohoto tajemství. Píše, že Kristus „se za nás modlí jako náš Kněz“ a „modlí se v nás jako naše Hlava“, a zároveň je Bohem, k němuž se modlíme.

Náš vztah s ním zahrnuje všechny tři skutečnosti.

Přistupujeme k němu jako k Bohu. Přistupujeme k Otci skrze něj jako prostředníka. Jako údy jeho těla jsme spojeni s tím, jehož lidský život už byl obětován v dokonalé věrnosti.

Jeho modlitba nám něco otevírá.

Ten, kterému přinášíme svou úzkost, osobně vstoupil do života, v němž se úzkost zakouší. Ten, skrze kterého přistupujeme k Otci, sám promluvil k Otci lidským hlasem.

Naše lidství má v jeho společenství místo.

A dovoluje, aby toto lidství bylo vidět.

Prosí své přátele, aby zůstali vedle něj. Syn, skrze kterého existují, žádá o jejich společnost.

V této prosbě je mimořádná něha. Jeho dokonalý vztah s Otcem zahrnuje prostor pro lidskou blízkost.

Potom usnou.

Lidé dost blízcí na to, aby ho slyšeli, s ním nedokážou zůstat vzhůru.

On se však dál modlí. Matouš popisuje, jak se opakovaně vrací: jeho odevzdanost je přítomna už v první modlitbě a věrně žita za neustávající cenu té hodiny.

Bolest zůstává, zatímco oběť zůstává.

Pak List Židům říká, že se modlil s křikem a slzami a byl vyslyšen.

Byl VYSLYŠEN.

Přesto šel na kříž.

Ve světle vzkříšení vede odpověď skrze smrt do vzkříšeného života. Spásný záměr přesahuje únik před blížící se zkouškou.

Kalich zůstává. Smrt ztratí své poslední slovo.

To je pro význam zahrady zásadní: cílem jeho utrpení je život.

Zrada zůstává zlem. Rány zůstávají strašné. Smrt zůstává nepřítelem.

Jeho láska vstupuje do těchto skutečností, aby uskutečnila naši spásu, a vzkříšení odhaluje vítězství, k němuž jeho oběť směřuje.

A musíme si připomínat, kdo přijímá užitek této oběti.

Učedníci nedokážou bdít.

Ježíš pro ně pokračuje ke kříži.

Ti, kteří vedle něj nedokážou zůstat vzhůru, patří mezi ty, za které se dává.

Jeho věrnost dosahuje k těm, jejichž věrnost selhala.

Ještě než se zahrada stane vzorem mé poslušnosti, je součástí poslušnosti mého Spasitele za mě.

Proto jsem křesťan.

Protože zde je ten, kdo zná plnou lidskou cenu lásky k nám, cítí ji v lidství stejně skutečném jako naše a svobodně se dává.

Stvořitel osobně vstoupil do svého stvoření.

Věčný Syn dal svou věrnou odpověď v čase.

Lidství, které couvá před smrtí, bylo obětováno v lásce silnější než smrt.

A lidství, které přijímá, nikdy neodkládá.

Po vzkříšení Ježíš ukazuje učedníkům ruce a bok. Rány patří vzkříšenému Pánu. Osoba, kterou uctívají, je osoba, která trpěla a nyní žije mimo vládu smrti.

Nese lidství, skrze které nás miloval, do slávy.

Getsemany tedy sahají do budoucnosti každého, kdo mu patří. Lidský život, který obnovuje, má určení za hranicí hrobu.

Země, na níž klečí, se otevírá ke vzkříšení.

Přesto se stále vracím k té chvíli, než vstane.

Ví, co bude láska stát.

Cítí, co bude láska stát.

A věčné Slovo dává svou věrnou odpověď lidským hlasem.

Jde na kříž a jeho lidství je v daru plně přítomno.

Miloval nás lidským srdcem.

A Syn, který nám dává věčný život, bude navěky člověkem, který za nás dal svůj život.

- Adam